Mezi nejznámější nadpřirozené bytosti v Čechách patří vodník. Hrdina mnoha pohádek a pověstím prastará vybájená postava, zlá, nebo alespoň ne dobrá, která žije ve vnitrozemských vodách, tedy v řekách, potocích, rybnících, jezerech – ale nikdy ne v moři. A topí lidi.
Je-li ve vlastním živlu, tedy pod vodou, prý vodník vypadá jako malý pitvorný mužíček, jeho vlasy, vousy a brvy jsou zelené. Ústa má široká, od ucha k uchu, mezi prsty rukou i nohou má plovací blánu. Býval také popisován jako lysý stařec s tlustým břichem, který mý na hlavě vysokou čepici ze sítin a kolem těla pás z vodních rostlin. Tato představa vodníka se blíží Silénovi, ale zlému. Připomeňme si, že Silénos je v řecké mytologii vychovatel a průvodce boha vína Dionýsa. Jeho druhové byli Silénové sídlíci na březích vod a u jejich pramenů.
Podle pověstí se vodník rád živí rybami, které pojídá syrové (jako vydra). Vodník byl nejen pitvorný, ale i strašný. Tyto dvě stránky jeho bytosti jsou dobře odlišeny v různých zkazkách. Své obydlí má vodník pod vodou, někdy jde o prosté bydlení, jindy pomalu o palác. Ale vždy tam má řady polic, na kterých stojí hrnečky pokryté pokličkami. V těchto hrnečcích jsou uvězněny duše lidí, které vodník utopil. Odklopením pokličky z hrnečku lze duši osvobodit, vyběhne vzhůru jako vzduchová bublina. V některých pohádkách se takovým odklopením hrnečku utopení ruší, takže uropenec se vrátí živý domů, někdy ale zestárlý o dobu, po kterou byl pohřešován.
Na své oběti vodník rád líčí. Děti láká velkou zlatou rybou, která svítí jako hvězda, děvčata pentličkami a zrcadélky, jež rozvěšuje na břehu. Nejsnadněji prý může utopit toho, kdo se koupe buď o půlnoci, nebo v pravé poledne. Topí lidí tak, že je stáhne za nohy pod hladinu. V lidových zkazkách však vodník topí nejčastěji pacholky, kteří plaví koně. Toto zaměstnání bylo totiž v dobách, kdy se veřejné koupání považovalo za neslušné a nezdravé, pravděpodobně nejčastější možností, jak se dostat do styku s vodou řeky, potoka, jezera nebo rybníka.
Dlužno dodat, že vodník se dokáže přeměňovat. Mezi lidi většinou vychází v lidské podobě. Nepříjímá však jen vzhled dospělého člověka. Dovede přijímat i různé jiné podoby.
Jakýsi rozsvěcovač svítilen, který marně toužil po dítěti, našel na mostě plačícího kojence. Když dítě zvedl, aby si je odnesl domů, začalo mu v náručí růst, tleskat a chechtat se, až se přes zábradlí mostu přemetlo do vody. Zděšeně prchající rozsvěcovač uslyšel pak za sebou divoké kokrhání a ohlédnuv se, spatřil za sebou na zábradlí mostu zeleného kohouta s ohnivě svítícím hřebenem, tak velikého jako statný pes.
Vodník se ukazuje také v noci jako lucerna, hořící na vodě v černém stínu stromů a keřů. Zjevuje se i v podobě koně. V koně proměněný vodník se rád pase u vody. Snaží se, aby se na něho někdo vsedl, pak se dá do cvalu směrem k vodě, a neseskočí-li jezdec včas, utopí ho.
Vypráví se, že vodníka lze snadno poznat podle toho, že mu ze šosu stále kape voda. Odvážný člověk se může pokusit vodníkovi tento šos ustřihnout a zakopat jej, obtočený svěceným růžencem, buď v posvěcené zemi, nebo na rozcestí. Pak ale vodník zuří a za odvážlicem létá kamení a různé noční příšery. Není divu, protože vodník s ustřiženým šosem ztrácí všechny nadpřirozené síly a brzy i sám život. Na souši nemůže žít déle než do příštího svítáni, a uchýlí -li se po tomto čase pod vodu, utopí se nyní jako každý obyčejný člověk.
Nemůže-li vodník lidi utopit anebo alespoň poděsit (obyčejně tím, že se jim náhle zjeví), provádí jim alespoň drobná šibalství. Tam například, je-li déšť, rozhazuje sedlákům nakupené seno, aby se deštěm znehodnotilo.
Stykem s lidmi se vodník někdy tak domestikuje, že s ním lze spolupracovat. Takoví „ochočení“ vodníci pomáhají mlynářům v jejich práci. Za to smějí chytat a ve mlýně smažit ryby, dostanou tam mléko, které prý rádi pijí, a přespávají dokonce ve mlýně na peci. Pro svůj šos, z něhož jim stále kape voda, jsou ovšem u služebnictva ve mlýně vrlmi neoblíbeni.
Takoví vodníci pak někdy ztrácejí všechnu strašidelnost (podobně jako někdy čerti z lidových pohádek) a stávají se komickými figurkami. Z uličnictví zastavují mlýnská kola, „berou“ na domácí dcerušku a poměrně nejhorším skutkem, jehož jsou schopni, je, že se náhle vynoří z vody a vyděsí pištící děvčata. S takovou scénou se můžete setkat v Jiráskově Lucerně.
Vodník se často cestou přidružil k člověku – zpravidla jednomu- a prozradil mu, kdo je a že jde někoho utopit. Dokonce popsal člověka zasvěceného smrti a všechny bližší podrobnosti jeho utonutí. Běda však tomu, kdo by se pokusil varovat oběť nebo zachraňovat: při nejbližší příležitosti by vodník utopil i jeho.
Ve vodě má vodník ohromnou sílu, mimo vodu je sláb. Jako lesní panny jezdí na jelenu, tak vodník jezdí na sumci. Za noci sedává na mlýnském kole nebo na stromě a češe si své dlouhé zelené vlasy. Tělo má měkké a kluzké, lze ho proto těžko chytit - tu ho fantazie lidu opět připodobňuje k žábě. Je-li v dobré náladě, nahání rybářům ryby a pomáhá mlynářům v jejich práci. Je-li rozhněván, trhá rybářům sítě, mlynářům odvádí vodu a porouchává mlýnská kola, převrhává loďky. Miluje zelenou barvu a červenou.(„Zelené šaty, botky rudé, zítra moje svatba bude,“ píše Erben v baladě Vodník.) Při řeči vodník obyčejně huhňá, což je vedle šosu, z něhož kape voda, jeho poznávacím znamením mezi lidmi. V městech rád chodívá na trh, pak mají kramáři dobré obchody.
Lidová fantazie dokonce vodníka oženila a přidělila mu i děti. Jeho ženou bývá vodní panna. Někdy však vodník zatouží po některé vesnické dívce, utopí ji, když pere prádlo nebo se koupe, žije s ní pod vodou a má s ní děti. Ty pak mají po otci zelené vlasy. („Hajej, dadej, můj synáčku s zelenými vlásky! Nevdala se tvá matička ve příbytek lásky“.) V baladě Vodník nám Erben líčí osud takového vodníka a vesnické dívky.
Jako před upírem a všemi strašidly lze se chránit i před vodníkem někteými bylinami, například kapradím nebo černobýlem (Artemisia vulgaris). Spoutat ho nelze ničím jiným než provazem z lýč.
Pramen: Vladimír Vondráček & František Holub: Fantastické a magické ve světle psychiatrie
Žádné komentáře:
Okomentovat